Jakub Drápal: Podmínka je nejmírnějším a zároveň nejpřísnějším trestem

Věnujete se kriminologii. V čem spočívá?

Kriminologie je věda, která zkoumá zločinnost a reakci na ni. Řeší otázky, jako např. co označujeme za kriminalitu, z čeho se skládá, proč lidé páchají trestnou činnost až po nejrůznější reakce státu, od prevence přes represi a funkci jednotlivých složek. Studuje fungování složek systému, např. policie, státního zastupitelství, soudů, vězeňství a institucionální vztahy mezi nimi, protože jsou propojené. Může nám tedy pomoci nastavit funkční systém. Je to mezioborová disciplína, protože staví na základech psychologie, sociologie, adiktologie, sociální práce, ekonomie zločinu... 

Má řadu specializovaných odvětví, například neurokriminologii, která se zabývá genetickými predispozicemi k páchání trestné činnosti.

Proč je důležitá? 

Dává komplexní představu o systému a pomáhá institucím spojeným s výkonem trestu se rozhodovat. Mnohdy totiž jedna instituce ovlivní přímo či nepřímo další a je třeba znát všechny důsledky. Trestní právo je velmi zaměřené na zákony, co je v nich napsané, co říkají soudy, ale praxe samotná je často výrazně více barvitá. A právě kriminologie naznačuje trestnímu právu, že zavedené teorie často nejsou naplňované a ukazuje proč. Tím také umožňuje studentům práv vidět realitu a vysvětlit ji, pochopit, proč některé zákony třeba nefungují tak, jak mají, proč nejsou dodržovány a jaká jsou možná řešení.

Lze zahraniční kriminologické koncepty aplikovat u nás? 

V kriminologii dominuje anglosaský přístup, proto je v kontinentálním prostředí potřeba zvažovat, co z něj lze aplikovat, zejména co se týče fungování trestního systému. Někdy hrají roli i drobnosti, např. fakt, že při ukládání peněžitých trestů ve Finsku mají rovnici, která pomáhá se stanovením výše peněžitého trestu v závislosti na majetku pachatele. Naprostá většina ostatních států v Evropě ji nemá, a proto jim peněžitý trest nefunguje tak dobře, jako ve Finsku, byť by chtěly. A právě tato inspirace a pátrání po tom, co kde (ne)funguje, je na kriminologii to krásné a hlavně podstatné.

Pár měsíců je málo, pět let je moc, dva roky jsou ideální 

Máte bohaté zkušenosti se studiem v zahraničí. Po právech v ČR jste absolvoval ještě magisterské studium v Cambridge, nedávno jste se vrátil z postdoc z univerzity v Leidenu v Nizozemsku. Kde jste ještě pobýval a co vám to dalo? 

V zahraničí jsem studoval už na střední škole, jelikož pocházím z akademické rodiny. Můj tatínek získal Fulbrightovo stipendium, a tak jsem strávil rok v USA v Madisonu ve Wisconsinu. Na vysoké škole jsem vyjel studovat kriminologii v rámci Erasmu na semestr do Paříže. Francouzský vzdělávací systém ale nebyl to, v čem bych chtěl pokračovat. Věděl jsem, že chci pokračovat v zahraničí a po dokončení magisterského studia práv v ČR jsem tedy odjel studovat kriminologii do Cambridge (M.Phil.).  

V rámci doktorátu, který jsem studoval opět v ČR, jsem jezdil na kratší pobyty. Strávil jsem několik měsíců v Leedsu, Leidenu, v Max Planck Institutu ve Freiburgu, v Lublani. Bohužel pandemie covid-19 zhatila odjezd do Marylandu. Když zas bylo možné cestovat, podnikl jsem pár kratších pobytů i dvouletý postdoc v Leidenu.

Přiznám se, že mám rád Českou republiku a mám rád zdejší zázemí. Zahraniční pobyty jsem vnímal jako krátké výjezdy, dva roky pro mě byly spíš horní hranice. Čtyřletý doktorát v zahraničí by pro mě byl už moc dlouhý, protože by to z velké části znamenalo ztratit kontakt s místní komunitou a vazby, které jsou zásadní. Za dva roky jsem načerpal inspiraci a navázal v Nizozemí kontakty, díky kterým teď s nizozemskou univerzitou začíná spolupracovat moje doktorandka. 

Jaké programy a financování jste k výjezdům využil?

Pobyt v Cambridge mi zaplatila z velké části nadace Bakala Foundation a také jsem dostal dar od jednoho českého advokáta. Byl jsem natolik drzý, že jsem napsal třem advokátům, zda by nebyli ochotni mě podpořit s tím, že z toho nebudou mít vůbec nic, jen dobrý pocit (smích). Dva z nich mě pozvali na pohovor a jeden mě nakonec podpořil. Svůj dar odůvodnil slovy: „Když jsem dostal váš email, říkal jsem si, ten kluk je nějakej drzej, ale pak jsem si řekl, co má vlastně jiného dělat, a tak jsem ho pozval.“ Nevím, jestli to není příliš neskromné, ale myslím, že jeho investice se  České republice vyplatila.

V rámci výjezdu do Nizozemí jsem žádal o Marie Skłodowska-Curie Actions, který jsem dvakrát nedostal, ale bodové hodnocení jsem měl natolik dobré, že jsem získal dofinancování z programu OP JAK. 

Do Cambridge jste odjel studovat kriminologii, zejména i proto, že se v Česku tento obor na žádné univerzitě nevyučuje. Jak se situace od vašeho návratu změnila? 

Začal jsem na Univerzitě Karlově učit několik nových předmětů: Trestní politika, Ukládání a výkon trestů, a plánujeme další. Připravili jsme koncepci, jak výuku postupně rozvíjet. Ale hrají zde samozřejmě z nemalé části roli peníze, které určují, kolik úvazků si můžeme na tyto předměty na fakultě dovolit. A na druhé straně, což je ta šťastnější stránka z hlediska vědce, pokud člověk řeší projekty, má pak méně času na výuku. Jsem proto rád za to, že část výuky přebrala moje mladší kolegyně. Nicméně učení mě také velmi baví, proto se snažím výzkum a výuku vybalancovat.

O zavedení oboru kriminologie v ČR diskutujeme v rámci České kriminologické společnosti. Absolventi by se uplatnili např. v rámci vězeňské služby, probační a mediační služby, obecně v trestním systému – policisté, státní zástupci, soudci, ministerstvo spravedlnosti. Ideální by podle mě bylo, pokud by většina ředitelů věznic měla vystudovanou kriminologii. Stejně tak si myslím, že by systému pomohlo, kdyby mělo tento obor vystudováno více státních zástupců, soudců. Ale zároveň nechceme začínat obor, kde by absolventi neměli jasné uplatnění, takže o tom stále diskutujeme. Mohly by vzniknout např. specializační moduly v rámci studia práv, bavíme se o mikrocertifikátech… Možností je několik a uvidíme, kam se nakonec vydáme. V současné době jediná alespoň drobná specializace existuje na Ostravské univerzitě, kde zavedli kriminologickou specializaci v rámci studijního programu Sociální práce.

V Česku mi systém vychází vstříc

Jaký byl návrat zpět do ČR? Bylo snadné se vrátit na univerzitu?

Bylo mi líto, že opouštíme zahraničí, ale zároveň jsem se těšil do České republiky. Před návratem jsem si četl zkušenosti některých kolegů, kteří se vraceli v minulých letech, např. teologa Martina Kočího, který působí v Linzi (můžete si přečíst Martinův článek a rozhovor s Martinem, pozn. red.), a byl jsem z toho trošku nervózní.

Návrat jsem plánoval, takže jsem před návratem podával GA ČR Junior Star, Primus a ERC Starting. Získal jsem Primus a Junior Star, který jsem si vybral. Díky tomu byl návrat daleko jednodušší. To, že jsem grant získal, jsem zjistil den před návratem do ČR. Poslední noc v Nizozemsku jsem vše dobalil a chtěl jít spát. Ale řekl jsem si, že ještě 5 minut počkám, jestli o půlnoci GA ČR náhodou nezveřejní výsledky. A druhý den už jsem odjížděl do ČR s grantem. V té době jsem měl domluvený úvazek na Univerzitě Karlově, děkan stál o to, abych se vrátil, i kdybych grant nezískal. Měl jsem se tedy kam vrátit, ale zároveň je velký finanční rozdíl v tom, jestli se člověk vrátí s grantem nebo bez. Působil jsem také na Ústavu státu a práva AV ČR, ale po získání projektu jsem si zde nechal pouze minimální úvazek, protože bych nezvládal kvalitně pracovat.

Jak nyní vypadá váš tým? 

Momentálně vedu tým dvanácti nadšených a výborných studentů. Rozjíždíme výzkum a díky ochotě fakulty vše běží dobře. Na fakultě vidím vůli a ochotu věci zlepšovat a měnit. A ve chvíli, kdy se to spojí s tím, že člověk přijde s penězi, je to velmi dobrá kombinace pro fungování. Bohužel ve společenských vědách grantové soutěže tolik nefungují jako v přírodních. Když člověk neuspěje v první, druhé soutěži, tak v zásadě končí, protože nemáme možnost soukromého nebo průmyslového dofinancování.

Často jsme se s kolegy bavili o tom, jestli se vrátit nebo ne, jaké jsou výhody a nevýhody. Podle mě jsou v českém prostředí podstatné kontakty. Tím, že jsem vyrůstal v kontaktu s českou praxí a s lidmi, mám v různých ohledech výrazně širší možnosti než kolegové, co dlouhodobě působili v zahraničí. Moje zkušenost z České republiky je, že někdy bývá těžší získat určitá data nebo se k někomu dostat, ale jakmile člověk překoná prvotní bariéru, často se pak dostane daleko dál, než by se dostali kolegové v zahraničí.

Jak se vám v ČR pracuje? 

Velmi dobře. Letos jsme prováděli experiment ve spolupráci s Nejvyšším státním zastupitelstvím, ve kterém nám odpovědělo přes 400 státních zástupců. Neznám jediného kolegu v Evropě, který by v posledních letech měl možnost realizovat takový výzkum ve svém domácím prostředí, protože zahraniční instituce tolik nespolupracují.

Nejsem si přesně jistý, proč to v Česku jde. Možná to je díky tomu, že přednáším na Justiční akademii seminář Ukládání trestu a zapojuji se do různých veřejných debat. Někdy soudy kritizuji, jindy je naopak podporuji, když mám dojem, že je mediální diskuze kritizuje neprávem. Přicházím s nápady, co by se dalo zlepšit. A myslím, že praxe toto nějakým způsobem vnímá, což mi otevírá cesty dál. Kdybych strávil mnoho let v zahraničí, nemohl bych toho dosáhnout. Uvědomuji si, že budovat vztahy a získávat tyto možnosti trvá strašně dlouho. Takže jeden z hlavních důvodů, proč jsem se vrátil do ČR, pro mě bylo i to, že zde mám otevřeny zajímavější možnosti výzkumu než třeba v Nizozemí, USA nebo v Anglii.

Proč tomu tak je?

Mám dojem, že západ je do určité míry výrazněji regulovaný a k určitým lidem a některým datům se prostě nedostanete. U nás to tak z různých důvodů není, což otevírá nové možnosti, byť ne vždy se podaří k nim získat přístup. Ve společenských vědách (a zejména v právu) je velmi důležitý kontext, který pak porovnáváme mezi státy. Avšak ani po dvou letech v Nizozemí bych se neodvážil studovat nizozemský trestní systém, protože jsem do něj nepronikl dostatečně hluboko a nevěděl bych, zda něco neopomíjím. 

Podmíněný trest je nejmírnějším a zároveň nejpřísnějším trestem 

Píšete i knihy. V čem je unikátní vaše poslední kniha Podmíněný trest odnětí svobody: převládající, nepopsaný, nepřiměřený?

Kniha kombinuje mnoho různých pohledů. Díky tomu ukazuje určitý problém jako celek, a zároveň i to, jak se jednotlivé oblasti prolínají a ovlivňují. Ukazuje tak na ne úplně jednoduchý příběh, výrazně komplikovanější, než jak je o něm někdy diskutováno ve veřejném prostoru. Možná i proto tato kniha není zas tak populární v rámci mediálního diskursu. Média mnohdy chtějí předkládat to, co už si lidé myslí, protože to lidi rádi čtou.

Co chtějí lidé číst v médiích o podmíněných trestech? 

Spousta lidí by souhlasila s tím, že podmíněný trest je nepřiměřený a myslí tím, že je příliš mírný, například v souvislosti se znásilněními. Podle mě je podmíněný trest tím nejmírnějším trestem a zároveň nejpřísnějším trestem. A už tohle je něco, co je problematické jednoduše a rychle vysvětlit. Např. v České televizi jsem dostal na vysvětlení 30 sekund s tím, že je třeba předložit jednoduchý příběh. To je nemožné. Pokud pachatel „seká latinu“, je trestem nejmírnějším, ale pokud ne, je trestem přísným, neboť vede i ke kumulaci trestů a ve výsledku pachatel dostane přísnější trest, než kdyby šel hned do vězení.  

Kvůli knize jste oslovil české soudce a státní zástupce. Jaká byla jejich ochota zapojit se?

V knize Podmíněný trest jsem oslovil 30 soudců a státních zástupců. Jejich ochota byla vysoká, asi protože rozhovory byly plně anonymní a mohli tak říct, co si opravdu myslí. Na této otevřenosti a důvěře kniha stojí. 

Důvod, proč panuje ochota ze strany soudců a státních zástupců se zapojit, je podle mě dvojí. Za prvé si myslím, že většině soudců a státních zástupců jde o to, aby systém fungoval kvalitně a spravedlivě. Oni sami chtějí rozhodovat kvalitně a spravedlivě. A jsou také rádi za zpětnou vazbu, protože jim ji skoro nikdo neposkytuje. A za druhé si myslím, že většina soudců vidí, jak férově se snažíme výzkumy a celou svou práci dělat. Kdysi jsem se bavil s profesorem Šámalem, bývalým předsedou Nejvyššího soudu, hlavním autorem Trestního zákoníku, který mi řekl: „Jakube, když něco kritizujete, tak musíte vždy navrhnout, jak to zlepšit. Nekritizujte, navrhněte, jak to dělat správně.“ Jeho slova jsem si vzal k srdci a snažím se je dodržovat. A to je právě to, co praxe oceňuje. 

Zároveň ale české soudnictví, inherentně konzervativní, změny přijímá opatrně. 

Jaké jsou reakce na vaše knihy, výsledky výzkumů?

Reakce jsou různorodé. Když člověk navrhuje komplexní předělání systému trestů a jeho vybudování na jiném základě, škála reakcí se pohybuje od „Blbost”, „Snílek”, „No možná by to za 20 let mohlo fungovat”, až po „No to je super nápad”. 

Jsme si však vědomi komplexity systému a interakce jednotlivých trestních institutů, proto nejde jednoduše říct: „Změňte pouze tento malý kousek.“ Pro představu, v ČR máme relativně vysoké dolní hranice trestních sazeb. A když je nesnížíme, je pak strašně těžké něco dělat s podmíněným trestem. Můžeme sice navrhnout krásnou reformu podmíněných trestů, ale pokud se zároveň nezmění trestní sazby, tak to úplně jednoduše nepůjde. Z mého pohledu je ale dobré ukázat, jak by mohl ideální systém vypadat, a následně se můžeme bavit o tom, co je možné, co jsme schopni udělat teď a co později.

Při psaní knih jste spolupracovali i s Ministerstvem spravedlnosti. Jak spolupráce probíhala?

S Ministerstvem spravedlnosti spolupracujeme dlouhodobě a je to skvělá spolupráce. Někdy samozřejmě narážíme na různé administrativní problémy třeba s poskytováním dat. Výborně funguje Oddělení justiční statistiky, nové Analytické oddělení, Odbor koncepce justice nebo Odbor trestní politiky. Jsou tam nyní lidé, se kterými se velmi dobře spolupracuje.

Jste také součástí Pracovní skupiny pro trestní justici při Úřadu vlády. Co chcete změnit?

V současné době Poslanecká sněmovna projednává novelu Trestního zákoníku, která obsahuje některé nápady z dílny pracovní skupiny. Navrhujeme třeba snížit dolní sazby u opakovaných krádeží. Když opakovaně kradete, tak i za krádež rohlíku a šunky je minimální trest 6 měsíců. To je prostě špatně. Nebo máme velmi vysoké dolní hranice u drogových trestných činů či neplacení alimentů. Naše snaha byla napravit pět, šest klíčových věcí, ale zároveň začít detailně promýšlet širší koncepci sankční politiky a trestní politiky jako celku.

Jakub Drápal byl v roce 2025 jedním ze třech oceněných laureátů ceny Czexpats in Science 2025. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kriminologii na Cambridge a během doktorátu na Univerzitě Karlově strávil mnoho měsíců na různých zahraničních pracovištích. Působí jako pedagog a výzkumník na Univerzitě Karlově a jako výzkumný pracovník na Ústavu státu a práva AV ČR, věnuje se ukládání trestů a trestní politice v Česku a v post-komunistické Evropě, je členem různých poradních orgánů. Napsal řadu knih, nejnověji Podmíněný trest odnětí svobody: převládající, nepopsaný, nepřiměřený.